Místečko

Místečko, kde se zastavil čas

Místečko Jiřího Bigase je imaginární malé městečko, kde pro většinu obyvatel platí: „Pořád se za něčím ženeme. A možná ani nežijeme. Jen fungujeme — jako automaty; vhodíš korunu a vypadne další zbytečný den.“ Rozkládá se někde v jižních Čechách, jak možno vytušit z několika topografických narážek, ale stejně tak se může nacházet kdekoliv jinde v republice. Dny slávy má dávno za sebou — na otázku, kdy bude lépe, jako by se tady odpovídalo slovy: už bylo. Město samo však není důležité, autor se primárně soustředí na jeho obyvatele a nechává je před čtenářem defilovat v jakémsi průvodu maškar, místy se podobajícím spíše středověkému danse macabre, i když se odehrává v blíže neurčené polistopadové době.
Kniha je souborem osmadvaceti krátkých, většinou ostře vypointovaných příběhů, uspořádaných víceméně chronologicky. Každý nasvítí jednoho obyvatele města, aby jeho osudem zároveň vypověděl něco i o obyvatelích ostatních. Jednotlivé postavy mnohdy prostupují z příběhu do příběhu, takže tím, že má všechny střípky mozaiky jejich životů konečně pohromadě, si čtenář může být jist teprve na konci knihy (kterou je možno také číst jako jeden jediný příběh české malosti). Tato metoda zároveň dává vzniknout a vyniknout jemnému předivu vzájemných vztahů, které jsou tak symptomatické pro většinu uzavřených společenství, obyvatele maloměsta nevyjímaje. Kapitoly jsou pojmenovány podle postav, které deskribují, a to buď jejich vlastními jmény (Lojza, Marcela, Kamil, Jiřina), nebo přezdívkami (Buchtička, Kalamajka, Svině, Donšajn), přičemž přezdívka — obdobně jako v Nerudových Povídkách malostranských — leckdy vypovídá víc o okolí, které ji udělilo, než o nositeli samém.
Jak naznačuje v úvodu použitý citát, postavy zalidňující Místečko nejsou výjimečné, jejich životy neoplývají štěstím, namnoze mají punc zbytečnosti a marnosti (i proto některé z nich odcházejí ze světa dobrovolně). Místní blázen Čunkal, lehká děva Buchtička, kriminálník Franta, okresní inseminátor a okresní bejk Dána–Donšajn, bývalý papaláš, udavač a člen PS VB Krajcr nebo vrchní klepna bába Ládka — ti všichni jsou Místečkem a jeho historií formováni, stejně tak jako zpětně svým životem Místečko formují. Zdá se, že v současné české literatuře vzniká jako jeden proud jakási obdoba tématu „malého českého člověka“ či „lidí na okraji“, jak je známe z šedesátých až osmdesátých let minulého století — snad obdoba tzv. chcípáckých filmů; nasvědčují tomu knihy Naušové, Mušky, Krejzy ad.
Konstantami života městečka je uzavřenost, strnulost, neměnnost (jak konstatuje starosta města Cvejn: „Tady se přeci nikdá nic nestane“) a pak také všudypřítomné zlo. Ne velké, fatální, kataklyzmatické, ale všední, obyčejné, banální; ve svých důsledcích však neméně destruktivní. Víra, soucit nebo empatie do vlastností „Místečkanů“ rozhodně nepatří. Když se Agnes rozhodne zabít muže, který ji brutálně týral, je po návratu od soudu (manžel byl v době útoku již mrtev — udušen zvratky) považována nikoliv za oběť, ale za vražednici a zůstává osamocena: „Ženské před samoobsluhou by snad politovaly chuděru, kterou neurvalý opilec tluče a tluče; ale zabít vlastního muže… to je proti přikázání. Slitování neměl nikdo. Nezabiješ, říkává přece velebníček v nedělním kázání v kostele.“ Stejně tak když se ukáže, že zlodějem řádícím v potravinách i jinde není „krymoš“ Franta, ale učitelka místní ZŠ, dostane se nám konstatování: „Ale komu tady záleží na jednom kriminálníkovi! Že mu křivdili? Co na tom, když studny vysychají a na obloze ani mráčku.“ Lidé tady totiž odmítají převzít odpovědnost za své činy. V posledním příběhu souboru je exhumováno tělo poslední místní hraběnky (zemřela v roce 1956 a je pochovaná v nejzastrčenějším koutě hřbitova) kvůli uložení do rodinné hrobky, aby tak konečně měla „své místečko“. Přitom se ukáže, že sám starosta ji v letech padesátých „lifroval z velkostatku za hradbou do pastoušky“. On však svou vinu vehementně popírá a dle svého mínění za daná příkoří ani nemohl: „To přece dělali komunisti. […] Tenkrát byla jiná doba — co sme mohli…“
Kompozičně je kniha sevřena rámcem, jejž tvoří hřbitov, neboť v jeho prostoru se odehrává první a poslední povídka. I tím předvedené příběhy dostávají nadčasovou platnost — herci se mění, kulisy zůstávají. Zajímavá je Bigasova práce s narativní složkou knihy — užívá sice autorského, vševědoucího vypravěče, ten ale často ustupuje do pozadí a nechává promlouvat postavy v polopřímých a nevlastních přímých řečech. Mnohdy dokonce není jasné, kdo je produktorem určitých pasáží — jako by tak do hry vstupoval kolektivní mluvčí, respektive daná pospolitost (což plně koresponduje s již zmíněnou vztahovou sítí uzavřeného společenství). Ocenit je nutno také jazykový plán knihy, který se vyznačuje hravostí, pramenící ponejvíce z polysémie a variant různých lidových mouder, přísloví a rčení: „Ale boží mlejny melou pomalu, ale jistě, melou báby. Ale ty ve frontě na maso semelou kdeco.,Teď už mele z posledního,‘ povídal Eibl, prťák v penzi.“ Věty jsou krátké, úderné, souvětí nerozvleklá, syntakticky i lexikálně vycházející z obecné češtiny; přesto autor dokáže odstínit jednotlivé příběhy i řečově. Příjemným překvapením je intertextovost souboru — například příchod zeměměřičů je aluzí na Kafkův Zámek, zmínka o ženské typologii „prdeláč × ceckounek“ na Hrabalovy Ostře sledované vlaky a hraběnčino hřbitovní místečko odkazuje k ironickému závěru Bezručova „Kantora Halfara“. Ačkoliv Místečko není literárním objevem roku, pořád jde o solidní spisovatelský počin, jenž stojí i za opakované čtení.

Autor: Vladimír Stanzel, Host, 11. 4. 2011

Místečko, Jiří Bigas

Literární policie

Novinář Jiří Bigas svou profesi nezapře: krátké povídky ze zapadlého maloměsta jsou napsány živým a čtivým jazykem, s přesvědčivou uznalostí prostředí, neštítí se výrazné pointy. Režimy se mění, ale těžiště Bigasovy knihy žije pořád stejně: nuda a bezřasí, tvrdá a nebezpečná práce, po ní hospoda a po ní náhodný, zvířecí sex. Lidé,kteří se nedostanou do dějin, zažívají také své tragédie, ale z těch přes všechnu drastičnost nezbude víc než sousto pro místní klepny. Jistě, podobných outsiderských kronik jsme už četli hodně a sugestivnosti například Stasiukových Haličských povídek Bigasova kniha nedosahuje, pouhou sexuální otevřeností dnešního čtenáře také jen tak neohromíte, ale svou empatií nakažlivou radostí z vyprávění předčí Místečko mnohý vykonstruovaný palimpsest.

Kulturní noviny, 7. 12. 2010

Jaké je Místečko Jiřího Bigase? Smrt, sex a sem tam i soucit

V nakladatelství Dauphin vyšla nová kniha spisovatele Jiřího Bigase nazvaná Místečko. Po povídkových souborech Kdo se dotkne duhy (1988) a Vrahovice 119 (2008) je v pořadí již třetí knihou tohoto jihočeského autora. Čtenáře jistě zaujme svým osobitým humorem, tragikomickým nádechem a uvěřitelností vyprávěných příběhů.
Jiří Bigas nás ve své knize Místečko zavádí do uzavřeného prostoru jednoho malého městečka plného typických postaviček. Důkladně nás seznamuje s každou z nich, od klepny Ládky a hrobníka Mrtvíka, přes bývalého estébáka Krejzu a místního blázna Čunkala, až k okresnímu inseminátorovi a donchuánu Dánovi. My spolu s vypravěčem sledujeme příběhy těchto pozoruhodných lidí, studujeme jejich charaktery, a jak postupně pronikáme do jejich uzavřeného světa, pomalu se stáváme jeho součástí…

Je Místečko Vrahovicemi?

Kdo četl Bigasovy Vrahovice 119, jistě si dá dohromady, kolik je pět a pět. Stejně jako v předešlé knize nám totiž autor i zde představuje různé podoby pokřiveného lidství. Zatímco ale ve Vrahovicích mělo zlo jasnou příčinu – nezakotvenost nových obyvatel Sudet, kteří se po odsunu přihnali bůhvíodkud, a jejich následná aklimatizace byla postižena dobou komunismu, Místečko si částečně ponechává svoji tajemnost. Zlo má zde téměř archetypální povahu, jakoby pramenilo z místa samotného.
Na rozdíl od Vrahovic, jejichž děj se odehrával v rozmezí let 1962 až 2009, a byl zaznamenán nechronologicky, děj Místečka se odehrává v blíže neurčené současnosti v průběhu jednoho roku. Zaměřuje se především na postavy tady a teď, ukazuje, co z nich vychovalo nehostinné prostředí v kombinaci se stejně nehostinnou dobou. Nebrání se ale ani vzpomínání na dobu minulou, která častokrát vystrkuje drápečky a v obyvatelích městečka probouzí staré viny, či naopak křivdy.

Dvacet osm příběhů, podobenství a mement

Kniha je rozdělena na dvacet osm relativně uzavřených a ostře vypointovaných povídek, které však na sebe chronologicky navazují. Každá z nich nese název jedné postavičky z městečka a věnuje se právě jejímu osudu. Uspořádání jednotlivých povídek neodpovídá jen časové, ale i tematické linii, o čemž svědčí i fakt, že krajní povídky, ústřední a závěrečná, nás obě zavádí na hřbitov.
V povídce ústřední kope hrobník Mrtvík hrob pro nevěstu samovražedkyni, jejíž štěrbinka už nikoho nepotěší. O jejím bližším osudu se pak dozvídáme v povídce následující. V povídce závěrečné pak Mrtvík exhumuje hraběnku, aby ji měšťané mohli se slávou doprovodit do hraběcí hrobky. Přitom ale vzpomínají na dobu komunismu, kdy hraběnka platila za třídního nepřítele a byla všemi obyvateli šikanovaná. A jeden svaluje vinu na druhého…
Důležitá je především symbolická role těchto rámcových povídek. Ty totiž dokazují, jak je život v Místečku cyklický. Zlo se přelévá z minulosti do přítomnosti a naopak jako písek v přesýpacích hodinách. Zatímco mladá dívka, která se zabila pro zlobu současného světa je téměř s lhostejností ostatních pohřbívána, hraběnka, která byla ještě před lety obyvateli města opovrhována, je naopak náhle oslavována. Nepřipomíná vám to něco?

Plejáda lidských neřestí

V městečku můžeme vysledovat všechny případy lidských neřestí − alkoholismus, prostituce, násilí, neschopnost komunikace, lhostejnost, zapomínání nehodící se minulosti. Obyvatelé městečka jsou zlí a krutí, ale nikoli bezdůvodně. Vychovalo je prostředí, ve kterém po celý život žijí… ale to přeci není omluva. Nebo snad ano? Sem tam se však vyskytne i soucit, láska, naděje, ale… měšťané sice dokáží politovat ženu týranou opilým manželem, když se však pokusí z jeho tyranie vyprostit a pokusí se ho zabít, odsoudí ji co vražedkyni.

Tragikomika i intertextovost

Autor vypráví tragické příběhy s humorným, často až groteskním nadhledem, užívá pořekadel a vtipných průpovídek. V přímé řeči si pohrává s vyjadřováním opilců a méně inteligentních jedinců, vtipně je paroduje. Komika se kumuluje jak ve slovním vyjádření, tak v charakteru postav, které jsou téměř do jedné lidskými karikaturami. Pod humorným povrchem se ale skrývají smutné a někdy přímo alarmující příběhy, které nastavují zrcadlo lidské společnosti. Nejedná se jen o dobu komunismu, falešnou morálku, ale především o zlo, které je v každém z nás.
Pozornějšímu čtenáři také jistě neuniknou intertextové odkazy na texty literárního kánonu, jako např. na Kafkův Zámek, Hrubínovu Romaci pro křídlovku anebo Babičku Boženy Němcové. Bigas tedy vypráví nejen zajímavé příběhy, ale zároveň si i se čtenářem hraje, ponouká k zamyšlení, ale také kárá. Způsobů čtení se nabízí hned několik, některé z nich jsem se pokusila v článku nastínit. Možná budete číst Místečko docela jinak. Hlavní otázkou ale je, zdali se vůbec odvážíte vstoupit do uzavřeného prostoru Místečka, které vás doslova pohltí a možná i odkryje to, co mělo raději zůstat skryto?
Ráno vykouklo z potrhaných mraků. Na hřbitově kvetly sněženky – konečně bylo jaro, roztál sníh, hroby se plnily vodou. Hlína nepříjemně ztěžkla a lepila se na lopatu. Kluci seděli na hřbitovní zdi a zírali. Mrtvík kope hrob. Pro koho asi… No – pro koho? Tady to přece ví každý. Pro nevěstu! V sobotu se vdávala pod slavobránou ze zeleného chvojí, a dnes ji místo do manželské postele uloží do mokrého hrobu. Už to mělo být. „Takhle – na poslední chvíli,“ zlobí se farář. „Už to dávno mělo být!“ Práce kvapná málo platná, myslí si hrobník a pomalu vyhazuje z jámy žlutou hlínu. Prší. Voda nahoře – voda dole. „Kurvapráce!“ nadává. „Bude mít mokrou postel.“ Farář už už chtěl odejít, když ale uslyšel z hloubi hrobu vzteklou nadávku, jakoby do něj uhodilo. Pokřižoval se a řekl: „Trochu úcty k nebožtíkům, Mrtvíku. Jste na hřbitově!“ „Abych to nevěděl,“ bručí hrobník. „Taková mladá holka…“ Ale její tělo už mužské ruce nestisknou, shnije bez užitku, její štěrbinka nikoho nepotěší, ani ji samotnou, a její břicho nevydá plod. „Zemřela v květu mládí,“ řekl farář. „Bůh ji miluje, proto ji povolal tak mladou.“ „Merde, pane falář. Hovnajs!“ vykřikl Mrtvík. Byl to vzdělaný hrobník.

Autor: Pavla Šimůnková, Topzine.cz, 21. 11. 2010

Spodní proudy života

Jiří Bigas se představil jako autor, který zachycuje napjaté mezilidské vztahy na vesnici. Svého tématu se nevzdává ani v nové knize povídek nazvané Místečko.
V nakladatelství Dauphin nedávno vyšla druhá prozaická kniha Jiřího Bigase. Tu první jsme v naší rubrice recenzovali v lednu – vydat druhou knihu už za necelý rok by se mohlo zdát přinejmenším podezřelé, zvláště pak u autora, který se jako prozaik musí nejprve etablovat. Bigas však v rozhovoru pro Deník Referendum prozradil, že náměty dlouhodobě zpracovává v konceptech a z těch pak své knihy skládá.
Sbírka povídek nazvaná Místečko v mnohém připomíná první titul, Vrahovice 119. Jednak jde o podobnost formy: obě knihy jsou povídkové, v obou se povídky prolínají v jednajících postavách a částečně i v námětech. Stálo by možná za to podrobit tento styl vyprávění hlubší analýze – autor totiž dokáže navzdory námětové autonomii jednotlivých textů jemně rozvíjet několik společných témat. A tak zatímco čteme o osudech celé řady protagonistů, v pozadí postupně vzniká obraz jejich pospolitého života. Kdo Bigasovu první knihu četl, tomu netřeba prozrazovat, že jde o obraz života na malém městě.
Tím se vysvětluje i podobnost obsahu: v Místečku totiž autor vstupuje do úzkého prostoru malého městečka a pomocí jeho obyvatel odkrývá napjaté sociální vazby či hluboko v minulosti utopené společné problémy. Zatímco v první knize ale obyvatelé Vrahovic propírali především téma poválečného přerozdělování soukromých majetků, v Místečku na nespravedlnost padesátých let téměř zapomněli.
A tomu odpovídá i posun, ke kterému v nové knize došlo. Velké téma sudetské vesnice u německých hranic se rozpustilo do obyčejných lidských trablů. Autor se pozorněji zaměřil na jednající postavy, čemuž nakonec odpovídají i názvy kapitol: Lojza, Marcela, Hugo, Panenka, Pačo atd. Daleko více prostoru věnuje charakteristikám těchto postav. Bigas se rozhodl přiblížit „obyčejné lidi“ natolik, abychom slyšeli jejich řeč a snad i cítili jejich zápach. Musí se nechat, že prostotu výrazu a horečný tok frází, vulgarit či pomluv zachytil výborně – někdy se až zdá, jako by řeč jednajících postav sestávala jen z jakéhosi ptydepe prosťáčků a ze zkomolených rčení.
Tím ale autorova iniciativa nekončí. Za touto řečí totiž zřetelně vyvstávají hlubší problémy, které postavy řeší velmi přímočaře. Pěknou ukázkou je třebas nepřímá charakteristika postavy Čunkala. Začíná takto: „Seje vítr, říkávali tatíci a pošupovali čepice do čela, když jen tak bez cíle pobíhal po městečku. Ženské ho litovaly. Nikoho neměl. Ženské mu zlořečily: Je zaneřáděný až hanba. Ženské ho proklínaly, když na ně dělal sprosté posunky; čuně. Před kostelem ho farář uhodil holí, když se vymočil na kostelní vrata – udiveně poskočil a utekl. Doma v domku za hradbou ho čekala jen samota a okna zaslepená špínou. I jeho oči byly prázdné (…).“
Zápletka pokračuje hádkami, jestli je Čunkal blázen – a jestli ho radši nezavřít rovnou do blázince, než aby dělal ostatním ve městě ostudu. Jenže tuto zásadní otázku chlapi v hospodě (ženy se tahanic u piva nezúčastňují) nevyřeší. A tak zůstane u toho, že si místní dělají z Čunkala legraci a naznačují mu, že je v obci navíc. Jednoho dne se probudí a zjistí, že vysmívaný Čunkal zmizel neznámo kam. Formálně je po problému, někde uvnitř ale moc dobře víme, že zůstalo jen u prvotního rozdělení na ty, co Čunkala hájili, a ty, kteří by ho nejradši zahrabali do země. Čunkal i přes svou retardaci poznal, že je v Místečku jaksi navíc, a odešel sám.
Čímž se dostáváme k poslednímu momentu, který obě knihy spojuje. Jedná se o spor: Vrahovice i Místečko jsou obce, kde lidé jakoby žijí věčnými hádkami. Kupí kolem sebe problémy a přetlaky, které pak vznikají, a řeší je třebas horečnatým nasáváním alkoholu nebo rvačkami. Jejich pospolitý život ale nemá čtenáře jen bavit, jak tomu bylo v normalizačních filmech o příšerně kýčovité vsi, vyvrcholivších známou Troškovou trilogií. Bigas přece jenom míří jinam, totiž ke spodním proudům života, k nenávistem, pomluvám a k jiným nepravostem. Taková autorská strategie je náročná, vždyť není nakonec nic jednoduššího než si vystačit s žánrovými obrázky lidské prostoduchosti a valit na čtenáře spoustu líbivých sprosťačinek.
V závěru ještě nutno podotknout, že Bigas chce vystihnout atmosféru a úroveň života v komunistickém Československu. Bylo by ale velmi přímočaré a neproduktivní, kdyby si za tímto účelem vytvořil abstraktní postavu nějakého Komunisty a ústy postav tvrdil, že za dlouhá léta bezpráví a násilností mohl jenom on. Naopak, onen Komunista se skládal z jednotlivců, z jejich skutků a tyto skutky měly své dlouhodobé příčiny. I problémy Místečka totiž mají hlubší genezi. Symbolicky to prozrazuje i poslední kapitola nazvaná Hraběnka. Líčí se v ní, kterak obyvatelé Místečka po roce 1989 znovu pohřbívají někdejší majitelku statku, později zabraného státní mocí, a u piva pak na sebe vytahují, kdo jí tehdy víc uškodil. Zas tak vyvstávají na světlo staré spory – nikoliv ale jako pravdy o komunistickém zlu, nýbrž jako zločiny páchané samotnými postavami. I v tom spočívá klad Bigasova psaní. Doufejme, že se časem nezvrtne v prvoplánové zúčtování.

Autor: Jakub Vaníček, Deník Referendum, 29. 10. 2010

Nejprodávanější knihy 37. týdne

Plzeň, Dům knihy, nám. Republiky: 1. Dana Medřická, J. Černý, XYZ, 249 Kč; 2. Intimně po mailu, D. Procházková, L. Bartáková, NAVA, 168 Kč; 3. Pravda o Kajínkovi, J. Klíma, J. Kroupa, Daranus, 248 Kč. Plzeň, Sedláčkova ul.: 1. Petřín mého mládí, M. Korandová, Pressfil cart, 245 Kč; 2. Kuky se vrací, J. Svěrák, Mladá fronta, 299 Kč; 3. Led Zeppelin: Příběh skupiny a její hudby, K. Shadwick, NAVA, 448 Kč. Plzeň, Zbrojnická ul.: 1. Intimně po mailu, D. Procházková, L. Bartáková, NAVA, 168 Kč; 2. Deníky 1940-1942, J. Goebbels, Naše vojsko, 349 Kč; 3. S Italem v kuchyni, V. Poštůlka, Prima, 390 Kč. Plzeň, Koterovská ul.: 1. Petřín mého mládí, M. Korandová, Pressfil cart, 245 Kč; 2. Místečko, J. Bigas, Dauphin, 248 Kč; 3. Freddie Mercury, P. Freestone, NAVA, 338 Kč. Tachov: 1. Intimně po mailu, D. Procházková, L. Bartáková, NAVA, 168 Kč; 2. Dana Medřická, J. Černý, XYZ, 249 Kč; 3. Pravda o Kajínkovi, J. Klíma, J. Kroupa, Daranus, 248 Kč. Cheb: 1. Same, kde jsi?, H. Webb, NAVA, 128 Kč; 2. Pravda o Kajínkovi, J. Klíma, J. Kroupa, Daranus, 248 Kč; 3. Dana Medřická, J. Černý, XYZ, 249 Kč. Klatovy: 1. Intimně po mailu, D. Procházková, L. Bartáková, NAVA, 168 Kč; 2. 2012: Tajemství křišťálové lebky, C. Morton, C. L. Thomas, Domino, 299 Kč; 3. Pravda o Kajínkovi, J. Klíma, J. Kroupa, Daranus, 248 Kč. Sokolov: 1. Jak Peřinka hledala domov, H. Webb, NAVA, 128 Kč; 2. S Italem v kuchyni, V. Poštůlka, Prima, 390 Kč; 3. Egypťan Sinuhet, M. Waltari, Český klub, 359 Kč.

Plzeňský deník, 27. 9. 2010

Publikováno: Plzeňský deník; Kultura; 08, Plzeňský deník - Plzeň-jih, sever; Kultura; 08, Domažlický deník; Kultura; 08, Klatovský deník; Kultura; 08, Rokycanský deník; Kultura; 08, Tachovský deník; Kultura; 08
 

Knihy Zlatá rybka © 2014 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode