Útisk

Český rozhlas České Budějovice o Útisku

media.rozhlas.cz/_audio/03665226.mp3

Autor: Kamila Dufková, Český rozhlas České Budějovice, 10. 7. 2016

Komunistickým kladivem na čtenáře

Jiří Bigas se většinu svého času živil novinařinou: před revolucí i po ní pracoval pro ČTK, dále pak pro Lidové noviny, ale také Spy, Šíp ad. Při pročítání autorových článků má člověk zvláštní pocit: je snad sympatické zastávat mravní hodnoty, ale asi nemístné je lidem mlátit o hlavu, a nakonec spíše smutné sklouzávat do moralizujících klišé bez nadsázky či vhledu do problému. V pořadí sedmá Bigasova novela Útisk pak v tomto smyslu svého autora nijak nezapře.

Vypráví normalizační příběh. Mladý muž nastoupí do práce. Aby se mohl stát členem morálně a psychicky zmrzačené společnosti, musí být sám zdeptán a morálně a psychicky zmrzačen. To je vše. Tomuto jasnému poselství je věnováno tři sta stran textu. Kde je problém? Sdělení, že komunismus byl špatný a mrzačil lidi různým způsobem, dnes není na škodu připomínat. Nicméně není potřeba utiskovat čtenáře moralizující alegorií, z níž postupně vyhřeznou všechny vnitřnosti, až z ní není nic než tezovitý výkřik.

Do čeho je tedy zabaleno ono poselství? Hlavní hrdina Kohoutek se od začátku pohybuje ve světě, kde nikomu a ničemu přesně nerozumí, přestože by chtěl. Chtěl by mít normální práci, ale když do práce přijde, ani po půl roce není jasné, co jsou jeho úkoly. Chtěl by mít kamarády, ale všichni jsou nějak podezřelí a podezřívaví. Chtěl by mít holku a sex, ale ona je záhadná a nepřístupná. Od začátku se pohybujeme v jakési nejasné mlze připomínající Kafkův svět — věci se dějí, jen nevíme jak a proč. To je nejsilnější rozměr celé knihy a prvních sto stran je tato atmosféra nejistoty vypravěčem umně udržována.

Bigasův svět je zabydlen veskrze negativními postavami. Komunismus český i sovětský je plný zlých lidí a funguje na bázi nesrozumitelného řádu. V tomto světě je jediný sám osamělý Kohoutek, který chce normálně žít. Nechce nic velkého, a přesto mu to není umožněno.

Za zdánlivě neproniknutelnou mlhou Kafkova zámku se však odehrává plochý příběh: lidé jsou pro vypravěče jen figurky, které tancují, jak on píská. Nemají charakter, jen funkci. Stejně tak je tu přítomen řád komunismu. Je popisován jako obluda, ale jako obluda z levného hollywoodského hororu, na kterou nebyly peníze ani fantazie. Má jen hodně křičet, a když řádí, má cákat krev. Bohužel takto zpodobněný komunismus neděsí a ani nenahlíží komickou, tragickou ani jinou stránku totalitního systému. Ničím nerozlišené figurky postav, stejně jako běsnící komunistický režim nemodelují literární svět, který by zval čtenáře k účasti na novém přemýšlení o starém problému. Vše funguje pouze jako obušek, kterým nás vypravěč mlátí a chce, abychom si zatraceně krucinál uvědomili, že ten komunismus je špína.

Vypravěč má za to, že nestačí jen napovědět ani trknout, má pocit, že čtenář je totálně zabedněný. A proto píše a píše pořád dál. Jde mu to od ruky, je vypsaný, nikde to nedrhne. Nedělá chyby ani si nelibuje v jazykových divnohrátkách. A nakonec, abychom pochopili, jak moc komunismus člověku ubližoval, odvede hrdinu do jiného sklepa, kde figurky-postavy Šulín a Pipig milého hrdinu rozčtvrtí a rozsekají. Vše se nám detailně popisuje, krev stříká, kosti křupou, aby nám pak bylo sděleno, že tímto se náš Kohoutek „znormalizoval“.

Problém není v popisech dějů, ty jsou často velmi působivé, text trpí a úpí pod doslovností komentářů. Novela chce být alegorií o komunistickém systému. Jedním z podstatných prvků dobré alegorie je to, že čtenář má možnost přemýšlet, dohadovat se, má možnost i bloudit a zamýšlet se nad různočtením a nechat se unést fantazií, hrůzou i vtipem. Podstatou alegorie není ukázat špatnost a pak tu špatnost o čtenáře ještě pětkrát omlátit.

Autor: Radim Ošmera, Host, 3. 5. 2016

S Kafkou a Bigasem v době minulé

Zkušený prozaik Jiří Bigas nabídl nový román Útisk (Zlatá rybka, 312 stran, 250 Kč). Je to příběh mladého muže jménem Kohoutek, jemuž matka někdy v roce 1982 obstarala zaměstnání v Praze v podniku Městská jatka.

Příběh je maličko jinotajný, maličko satirický, ale nejvíc inspirovaný odlidštěným světem Franze Kafky. Autor od počátku určuje charaktery jmény svých postav, od Podskoka ve vrátnici, poskoka to Poskoka, přes Rajče, rozuměj červené, ne-li rudé, Gonzu, Prďocha, Třasořitku, Putifarku, Bezkrka až po Mamrda i Nemrda.

Povinné pozdravování Čest práci a hesla k výročí Velké říjnové socialistické revoluce více charakterizují dobu, v níž se Bigasův hrdina dostal i do Moskvy na pracovní cestu. Těžko říct, za jakým účelem. To je víceméně skryto, podobně jako život tehdy sovětské metropole, vnímané jako centrum Absurdistánu, ve kterém se jen pije, komanduje a žije minimálně dvojím či trojím životem.

Bigas vlastně pokračuje v tématu své předposlední prózy Zatracení, v níž se v době podobné věnoval neomezené moci „papalášů“, malým vítězstvím a velkým ústupkům bezmocných či hledání pravdy a současně popírání pravdy.

To poslední tady absentuje, modelovost postav i prostředí určuje i vyznění. Je jím smíření mladého Kohoutka s realitou, kdy se podobně jako Kafkovi hrdinové stal součástí novodobého nelidského světa, ve kterém nezáleží na tom, co je dobré nebo špatné. Zkrátka memento části zkušenosti z minulého století.

Autor: František Cinger, Právo, 21. 4. 2016

Dospíváním k poslušnosti

I když se téma předešlého režimu ze současné literatury pomalu vytrácí, občas se s ním přece jen setkáte. Do minulé doby nás zavádí nová kniha Jiřího Bigase Útisk s podtitulem O moci a bezmoci, nejde však o pouhé vzpomínání na normalizaci a na nesvobodu, která sice nebyla v každodenním životě příliš znatelná, ale která se projevila v okamžiku, když chtěl jedinec udělat cokoliv, co nebylo v souladu s oficiální představou o socialistickém způsobu života.

Střet jedince s mocí představuje univerzální téma a je lhostejné, odehrává-li se v normalizačním Československu nebo kdekoliv jinde. George Orwell se proslavil svým románem 1984, podobně se i Bradbury stal známým díky knize 451 stupňů Fahrenheita. Aniž si to uvědomujeme, měli jsme to „štěstí“, že jsme byli přímými svědky dystopie, kterou nám tito autoři v poněkud výraznější formě předkládají. Označit tedy Útisk Jiřího Bigase za dystopii by byla střelba vedle. Jde – bohužel – o realitu.

Útisk lze brát jako knihu o dozrávání. O dospívání. Mladý a naivní Kohoutek jde do svého prvního zaměstnání. Jeho postavu nejprve nedokážeme prohlédnout, zakrývá ji neproniknutelný závoj naivity, připomínající Fuksova Pasáčka z doliny nebo paní Mooshaberovou v prvních částech knihy. Autor šikovně využívá podobnost slov „maso“ a „masa“, jatka a masokombinát dostávají naprosto jiný význam – manipulace s masou.
V budově, kam Kohoutek chodí do práce, se nachází velké množství lidí a jejich činnost je tak nepochopitelná, jako kdyby se mladý hrdina najednou ocitl v románu Franze Kafky. Jiří Bigas ale dává byrokratům charakteristická jména, pocházející ze dvou inspiračních zdrojů – buď charakterizují jejich chování či zevnějšek, nebo na nich ulpívají jako pohrdavé nadávky. Obojím lidé častovali obávané politiky či nadřízené, opovržením a humorem se bránili i ti, kteří s režimem jinak vesele kolaborovali.

Podobně, jako se vyvíjí hlavní postava, mění se i styl vyprávění a z nejistoty a náznaků krystalizuje realita. Postupně jsme schopni přesně poznat, do jaké doby děj svého románu autor situoval. Popis Kohoutkovy cesty do Moskvy již zcela odpovídá skutečnosti, i když těm, kteří sovětskou Moskvu nezažili na vlastní kůži, může připadat přízračná.
Autor zvolil spontánní způsob vyprávění působící, jako kdyby na čtenáře chrlil slova jedním dechem. K tomu přispívá i přímá řeč bez uvozovek. Neocitáme se tedy v centru příběhu, ale ve vypravěčově interpretaci děje.

Pokud přijmeme předpoklad, že jde o román o dospívání hlavního hrdiny, musíme připustit, že dospělost v době totality může vyústit k poznání, že některá pravidla není možné změnit a je proto potřeba se s nimi smířit a respektovat je alespoň naoko. V knize Útisk nenajdeme protichůdnou postavu. Částečně proto, že se vše odehrává v prostředí, v němž je koncentrace byrokratů velmi hustá. A také proto, že těch „nedospělých“ nebylo v minulém režimu mnoho. Ostatně nikdy jich není mnoho. V žádném státě, v žádném režimu.

Také závěr se nese ve znamení různých variant významů slov a útisk tak dostává dvojí smysl. Kniha je čtivá, pro ty, kteří si tehdejší dobu pamatují, neobsahuje žádné jiné skryté významy, snad jen mladší čtenáři mohou trochu tápat. Literární zpracování dává zvlášť dobře vyniknout absurditě tehdejšího života i chování lidí. Každodenní rutina udělala z některých vzorců chování normu, nad níž se málokdo zamýšlel, teprve když je autor postaví do těch správných souvislostí, vyjdou na povrch kompromisy i „zločiny“ vůči vlastnímu svědomí. V tomto smyslu kniha Útisk rovněž splnila svůj úkol.

Autor: Jiří Lojín, Vaše literatura, 19. 2. 2016

Knihy Zlatá rybka © 2014 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode