Vrahovice 119

Jiří Bigas – Vrahovice 119

Podzim ve Vrahovicích je jako od Slavíčka. Rozježděné cesty plné bláta… a mraky jako špinavé hadry na mytí podlahy
Vrahovice. Mordknechtschlag. Šumavská obec na samé hranici. Před válkou odtud utíkali Češi, po válce zas Němci. V padesátých letech museli pryč všichni nespolehliví. Blízké lesy proťal ostnatý drát, zem propíchaly cedule Vstup zakázán, do bývalé školy se nastěhovali pohraničníci.
Křížem krážem v čase i v osudech vrahovických obyvatel. Starousedlíci odpírající poslušnost JZD, přistěhovalci, s ústy plnými komunistických ideálů, rabující německý majetek, vojáci nuceni bránit hranici proti vlastním. Obraz země, která ztratila svou tvář a jen ztěžka hledá novou. Obraz země, kde byl život vyrván z kořenů a nové zapouští jen zvolna.
Není to marné čtení.

Autor: Ladislav Duchoň, Karlovarská rocková mapa, 27. 1. 2014

Z Vrahovic jsme vlastně všichni

Vtělit 40 let historie jedné vsi do 11 povídek vyžaduje zkratku. Výstižnost, o jakou usiluje Jiří Bigas ve své knize Vrahovice 119, se zdá být na první čtení velmi funkční. Neznamená to však, že se nebudete nudit. Kniha sice občas připomíná povídky Andrzeje Stasiuka, který je o pouhé čtyři roky mladší, případně svým slovníkem evokuje Všechny dobré rodáky Vojtěcha Jasného, ale od první do poslední stránky vám nedá pokoj svým litanickým opakováním nomenomen Vrahovice.
A právě ta litanická či kolovrátková melodie je největší klad i zápor knihy zároveň. Každá z povídek má své opakování, které ji provází jako ústřední melodie. Hned úvodní Zpáteční jízdenka s vročením 1989 si hraje s názvem sudetské vsi v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami. Vrahovice. Vítejte ve Vrahovicích! A podobně každá další povídka. Včetně té poslední - Noční můra, vročení 1969. Ta zase varuje: Vstup zakázán! Opakování působí často až jako vata. Jako by spisovatel vybíral oddechový čas a přemýšlel, jak pokračovat. Na straně druhé - kolik z toho, co se tu odehrálo za poslední čtyři dekády, byly jen blafy v ptydepe, výroky bez obsahu a hesla bez odezvy? Určit míru utlachanosti lze jen s velkými obtížemi.

To platí i o povídkách Jiřího Bigase.

Z knihy čiší snaha vypovědět subjektivně jistě nesmírně zajímavý a velkými dějinami lehce ovanutý příběh, který by se stal literaturou. Ovšem zatímco Bohumil Hrabal, k němuž se Bigas letmo přihlásí v povídce Holubí pošta, dokázal velký příběh postavit i z trapných banalit a sentimentu, Bigas je příliš výslovný a doslovný. Nikoho nenechává na pochybách, že on sám ví, jak to všechno bylo doopravdy. Na záložce knihy je o autorovi psáno, že je dezertérem z venkova. Vrací se prý do něj. A to je právě ono. Bigas se nevrací NA venkov. On se vrací DO venkova. Romantizující představení tohoto prostředí je důsledkem intelektuální odrodilosti. Přes veškerou snahu oživit pohraniční ves množstvím lidských typů tak autor, jakoby při parádemarši, předvádí své hrdiny.

Poučit čtenáře

Pokud měla být kniha albem tu více, tu méně zašlých fotografií, což by samo o sobě bylo bývalo podařené, musely by povídky nechat víc prostoru čtenáři. Takhle, ještě v kombinaci s vysvětlujícími rozhovory s autorem, může mít čtenář dojem, že je 'za blbce', který musí být poučen, i kdyby měl autor při psaní vypustit duši. Nikdo přece nezapochybuje, že z Vrahovic jsme vlastně všichni, že se tu rveme v hospodě jako Koník v úvodním textu a náš život končí často tak trapně jako život starého Rambouska, co ho porazili místo prasete v povídce Domácí zabijačka.
Hodnocení: 70%

Autor: Tomáš Veber, Prachatický deník, 7. 6. 2010, autor je spolupracovníkem redakce

Vyšlo také v: Českobudějovický deník, Českokrumlovský deník, Jindřichohradecký deník, Písecký deník, Strakonický deník, Táborský deník.

Krušné roky na vsi

Výrazný text, který by neměl projít bez povšimnutí, nese název Vrahovice 119 a svébytně vstupuje do kontextu současné domácí literární tvorby. Próza, žánrově na pomezí povídkového souboru a románových kapitol, ukazuje ve výjevech život a atmosféru šumavské příhraniční obce od 60. let minulého století do současnosti. Jiří Bigas pro ni zvolil fiktivní název Vrahovice, který lidovou etymologií odkazuje ke slovu vrah. Nejedná se o detektivku nebo thriller, atmosféra knihy přesto vražedná v mnoha ohledech je.
Do děje knihy sugestivně vtahuje hned úvodní povídka, z níž dýchne atmosféra úzkosti a strachu z prostředí i lidí v něm. „Tak vítejte… Tohle je Mordknechtschlag, vrahova paseka; nikdo není vítán. Za cedulí s názvem obce už není bezpečno (…), silnice končí v polích nebo v ostnatých drátech a toho, kdo neopatrně překročí nenamalovanou čáru dělící náš svět na dva světy – vnitrozemí a hraniční pásmo, čekají potíže…“ Volbou ponuré krajiny i doby a ukázkou lidských vztahů pokřivených všudypřítomnou nedůvěrou připomíná Jiří Bigas jiného současného spisovatele, maďarského prozaika Ádáma Bodora, zejména jeho Okrsek Sinistra.
Jednotlivé kapitoly-výjevy nesou vždy vročení, od začátku víme, kdy se konkrétní příběh odehrává. Díky tomu není problémem orientovat se v nelineárním uspořádání, které autor skákající mezi desetiletími zvolil. Dílčí povídky na sebe navazují většinou velmi volně, nejčastěji vedlejšími postavami. V několika případech ale celistvé poznání přichází teprve po přečtení více kapitol. Čtenářovu recepci knihy tím autor obohacuje o další prvek, který představuje napínavé domýšlení vazeb, rolí a časových posloupností.
Všechny povídky mají společné místo, ve kterém se odehrávají. Jejich „domicilem“ jsou právě ony v názvu knihy pojmenované Vrahovice. Obdobné shledáváme také obsazení komparzu. Poměrně stálý repertoár vedlejších postav ukazuje typické figurky tehdejší doby – pány z národního výboru a JZD, udavače, rozkradače. Ústřední postava v jednotlivých kapitolách je vždy jiná. Většinou jde o člověka, který do nepřátelského prostředí Vrahovic přichází odněkud zvenčí. Každý cizinec vzbuzuje podezření, vždyť kousek za vesnicí se kroutí státní hranice se Západem – čára nekompromisně oddělující dva neslučitelné světy. A přestože socialistické zřízení podle oficiálních informací vzkvétá, stále se najde spousta lidí, kteří to nedovedou pochopit a chtěli by snad utéct. Nahlášení takové osoby se odměňuje, nenahlášení trestá. Někdy hlavní postava sice není zvenčí, ale přesto do soukolí vesnice čímsi nezapadá.
Při bližším pohledu na dílčí části knihy zjistíme, že všechny příběhy oscilují mezi dvěma krajními póly – tragickým a komickým. Uplatníme-li toto kritérium při klasifikaci povídek, nalézáme tři polohy: komickou, tragickou a tragikomickou. Dějem knihy provází ironický vypravěč kousavě komentující události, k čemuž užívá množství slovních hříček a jazykového humoru. Často dochází k parodování typických obrazů z venkovského života, jakými jsou například lovecký hon, hasičský ples nebo zabíjačka. Sami sebe zesměšňují komunističtí političtí pracovníci místního a okresního formátu, kteří se těm výše postaveným snaží vyrovnat alespoň bezobsažnou frázovitostí veřejných projevů: „Kapela zahrála ryčný tuš a soudruh Punda z ovékáesčé řeční: „Souzi a souzušky!“ Trochu si šlape na jazyk; no nevadí. „Sešli jsme se dnes, abychom tak nějak oslavili ten náš Svátek práce, že… abychom si vzpomněli, že lidem dřív nebývalo tak dobře jako teď nám – dřív se žilo hůř… však to všichni pamatujeme.“
Kromě odlehčených případů převažuje tragikomický charakter povídek. Takto určitě vyznívá příběh stárnoucího nemocného muže, amatérského malíře, který se spustí s místní pošťačkou. Na své půdě tajně maluje ženin odvážný obraz, dokud se ve vesnici pikantní drb nerozkřikne. Milostná aférka získává politický rozměr a štvanice na záletníka ukazuje, že pokrytecký režim neměl nejmenší problém s invazí do soukromí občanů: „Obraz poloobnažené macaté modly z pošty zabaven orgánem veřejného pořádku (…) a veřejně projednáván. Před tím ještě krátce vystaven ve školní knihovně za účelem veřejného zostuzení (…), učitel kreslení vyzván ObremGoliášem, aby podal výklad o zvrhlostech dekadentního buržoazního umění, cizího našemu pracujícímu lidu. Domluveno, že předsedkyně svazu žen vystoupí s referátem o významu rodiny v naší společnosti; „navrhuji vyloučit občana Fránu ze společnosti slušných lidí…“
V několika povídkách bychom humor hledali marně. Odkrývají krutý svět, jenž dal vzniknout jménu Vrahovice. Tragické jsou především výjevy z kolektivizačních dob o „kladivu“ dopadajícím na „nepřizpůsobivé“ kulaky nebo ty, které zobrazují neúspěšné pokusy o překročení státní hranice.
Přibližně třetina povídek se odehrává už po roce 1989. Dalo by se tedy předpokládat, že většina antagonismů z předchozího režimu ztratí svá opodstatnění. Lidé se ale jen tak nemění. Staré zášti zůstaly, cizinci jsou stále podezřelí, i když za pohyb v hraničním pásmu už se dávno nestřílí. Hmatatelné předěly mezi lidmi sice zmizely, v srdcích a duších přesto zůstaly jako nesmazatelné rýhy po ostnatém drátu a po režimních „drátovazačích“: „Jenomže něco z minulosti, něco neproniknutelného, studeného a děsivého, se táhne z lesů na hranici a od pomníku na náves a dál, až do lidí, a není to mlha z mokřin.“ Takové jsou Bigasovy působivé literární Vrahovice, obec, kde se věnce kladou k pomníku sovětských hrdinů, byť byly osvobozeny spojenci ze západu.

Autor: Martin Malenovský, Tvar, 15. 4. 2010

Adresa: Vrahovice 119

Jihočeský spisovatel Jiří Bigas vydal knihu povídek z prostředí bývalých Sudet. Pojmenoval ji Vrahovice 119.
Rozlehlé náměstí s oprýskanými domy. Na hranici je to tři kilomery, jinak kraj bez života. Kus za posledním stavením stojí při silnici pomník s nápisem: Zde tragicky zahynul pohraničník Dušan Dunajčík. Život v rodném Horním Dvořišti na Českokrumlovsku popsal dnes čtyřiapadesátiletý novinář a publicista Jiří Bigas poprvé přesně před dvaceti lety. Tehdy poetickým vyprávěním z pohledu kluka, kterého zajímají hlavně ryby. Úhel pohledu se dnes posunul.
„Dům číslo 119 je moje rodiště. Název Vrahovice je symbolický. Nepsal jsem obecní kroniku,“ říká autor, který se jako novinář setkal s papežem Janem Pavlem II. či americkými prezidenty Reganem a Bushem.
Pohraničníci, funkcionáři, sedláci i obyčejní dělníci. I taková zastavení jen podtrhují pocit, že Bigasovu cestu stále lemují vesnice a osady v bývalých Sudetech, jež potkaly podivné osudy. Hořká je povídka o starém jednonohém Němci Hannesovi. Přežil boje u Stalingradu, kam se nedobrovolně dostal, aby po více než padesáti letech klesl pod ranami pěstí několika místních opilců.
Bigas nepopírá, že jeho kniha je určitým účtováním s minulostí. „Josef ze stodevatenácky, který po Stalinově smrti vystoupil z družstva, je můj otec. Teď cítím nostalgii k uplývajícímu času. A smutek nad neustálým úpadkem Vrahovic. Stále mizí domy, cesty, zmizely i kašny s tekoucí vodou,“ zamýšlí se spisovatel.
Vyhnání je noční můra Podobnou ránu cítí i z etapy odsunu německy mluvících obyvatel z krajiny sousedící s Rakouskem. „Každému, kdo s tím má problémy, říkám: Představte si, že váš otec, praděd, zkrátka předek, postavili dům, vy v něm žijete a najednou vás někdo vyžene s jedním kufrem. Není to jen o majetku, ale o ztrátě identity. A pro lidi, jako jsem já, i paradox. Kdyby se to nestalo, nebyl bych tu,“ uzavírá Jiří Bigas.

Autor: Antonín Pelíšek, Sedmička, regionální mutace - České Budějovice, 18. 3. 2010

Vesnice zbolševizovaná, díra pekelná

Dost bylo na chvíli řečí o milém českém venkově. O tom, že se pod vrstvou tohoto oblíbeného kýče skrývá dobře přikrytá žumpa křivd a (přinejlepším) facek, vypráví Jiří Bigas ve své knize povídek Vrahovice 119.
Objevují se poslední dobou knihy, jejichž autoři se vrací k událostem 20. a počátku 21. století, jež jsou spjaty s Československem, a to buď v celé šíři důležitých historických milníků (Jiří Pehe: Tři tváře anděla), anebo v kratších výřezech, tedy se zřetelem k jednotlivým problémům. V kritické rubrice Deníku Referendum jsme už analyzovali knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, Simona Mawera Skleněný pokoj a Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, z dalších titulů takto orientované historické prózy lze uvést Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala.
Nově k tomuto výčtu přidejme knihu povídek Jiřího Bigase, bývalého šéfredaktora Impulsu a různých bulvárních plátků, autora knihy povídek z roku 1988 Kdo se dotkne duhy. Nazval ji Vrahovice 119. I v ní se totiž pohybujeme napříč druhou polovinou minulého věku – autor začíná v šedesátých letech a končí v loňském roce.
Vrahovice jsou vesnice v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, leží poblíž státní hranice, tedy v Sudetech. S Vrahovicemi jsou také spojeny všechny povídky knihy a dá se předpokládat, že i témata, o nichž se tu dočteme: po Němcích ujařmené majetky, zemědělská kolektivizace a hlavně kopečkáři nasazující život na ostře hlídaných hranicích.
Z mnoha témat v knize obsažených si Bigas vybral zejména ta politická: Politika je to, co dělí lidi, a teprve na druhém místě následují osobní trable, lásky a rodinné vztahy.
O zábavu a překotné dění se starají svérázní obyvatelé Vrahovic, hospodští chytráci, kovaní funkcionáři, spolu s nimi pak nepřizpůsobiví zemědělci a vzpurná mládež. Jiří Bigas je namíchal tak, aby se čtenář ani chvíli nenudil. Protože jde o pásmo příhraniční, kdysi obývané Němci, nezapomněl na bývalého vojáka wehrmachtu, který se vrátil z války jako invalida a odmítl odejít ze země navzdory vyhrocené protiněmecké kampani, a na neurvalé komunisty, kteří „Frickovi“ zabavili majetek a nakonec ho ztloukli před hospodou, neb si potřebovali ulevit.
Rapl Jožan, Bimbas co má velký..., Muk-Ani muk, VB-Malík, ředitel Švec-HerŠvec, agitátor Punda, Zikán-Cikán, Obr-Goliáš, Neužil-Ten, co vůbec neužil a další. Na první pohled by se mohlo zdát, že Vrahovice 119 budou zejména satira, jenže tomu tak úplně není.
Co působí daleko silněji než směšné činnosti postav, jsou následky všeobecného hlupáctví a agrese. Z tak veselé historie, v níž primitivové baví svou pitomostí, nakonec vždycky mrazí, zvláště drží-li si ti nejhloupější a nejvíce bezohlední funkcí, aby rozhodovali o ostatních.
A přitom by se dnes na první pohled mohlo zdát, že Vrahovice jsou jen vesnicí, jakých je u nás bezpočet: „(...) všichni v poloprázdné hospodě nad prázdnými půllitry společně mlčí, protože mlčet je někdy snazší než mluvit; protože jak jednou otevřeš hubu, začne to z tebe téct jak z děravýho sudu a pak řekneš věci, co ani říct nechceš, co v tobě ležely léta a co tady nikdo nechce slyšet, protože co bylo – bylo...“
Právě v řezu vedeném napříč historií této vesnice a sociálními vztahy, které ji prorůstají, shledávám – alespoň co se obsahu týče – velký přínos Bigasovy knihy. Že totiž neukazuje vesnici jako místo, kde si lidé se vzájemnou úctou podávají dveře Jednoty a hledí, jak potěšit sousedy.
Naopak, Vrahovice jsou tím posledním místem, kde bych chtěl žít, a věru neshledávám nic nevkusného na programové tezi, jež zní: „Vrahovice nikdy více, radši kulku do palice.“ Desetileté rozmíšky, živené osobními křivdami a krádežemi, udáváním a pravidelnými hospodskými rvačkami.
Neříkám, že je to tak všude, ale přehlížet bychom to neměli. Ostatně, Slovácko sa súdí, aj nesúdí si kdysi vydobilo náramnou popularitu. Řekl bych, že Bigasova kniha je v mnohém zajímavější. Nejde v ní jen o kolorit sousedských hádek z doby dávno minulé, nýbrž o minulost nedávnou a hlavně doposud nepohřbenou, nanejvýš narychlo zahrnutou, aby nebyla na očích.
Nutno zdůraznit, že Vrahovice 119 nelze prohlásit za tragikomický dokument o jedné dějinné epoše a o neřádech, které z této epochy byly vygenerovány. Vyprávění o vísce na hraničním zlomu totiž chce být něčím daleko podstatnějším – a hned zkraje se mu tato podstatnost musí také přiznat. Území Sudet se stále do určité míry liší od zbytku republiky. Nejenže má vlastní architekturu i dějinné prvky poznamenané soužitím menšinové české a většinové německé jazykové kultury, ale svou specifičnost si nese i v uměleckých dílech, která Sudety zachycují.
Jiří Bigas se proto zákonitě nemohl geniu loci Sudet vyhnout. Věčný vítr, sychravo, zima prolézá zdmi někdejších statků po Němcích, na hranici je natažený ostnatý drát a na cestě se uprostřed noci zastavují vojáci se svými psy, aby si spolu vykouřili cigaretu. Nic z toho po přečtení Bigasovy knihy už od Sudet neodpářete. Pohraničníci a věčně opilý rychlooráč Mageran vám nadlouho zůstanou vězet v tom velkém národním vyprávění o nejzasunutějších výspách republiky. Některé povídky Bigasovy knihy jsou totiž hlavně výborně zvládnutým vyprávěním.
To, co nám během četby běží před očima, je série historek mezi sebou navzájem provázaných. Jak jsem napsal výše: Všechny povídky mají společné postavy. To ale není všechno. Vypravěč totiž zcelil jejich osudy do jediného proudu na sebe nalepených hlášek, přívlastků (Mlátilík, co nejde pro ránu daleko) a událostí, jež se zapsaly do paměti obyvatel Vrahovic.
Vyjmout či citovat z tohoto velmi pevně stáhnutého svazku dílčí událost vždy znamená ztratit celek. Musí se proto tato kniha hlavně číst, aby vyšlo najevo, že máme co dělat s dnes už legendární historií, v níž jsou role jednou provždy dány politickým přesvědčením.

Autor: Jakub Vaníček, Deník Referendum, 27. 1. 2010

Vidlemi na televizní scenáristy!

Povánoční knihkupectví skýtají asi nejsmutnější pohled v roce: stále ještě přetékají knihami a skvělými nabídkami, ale co se týče zákazníků, jsou zoufale prázdná.
Možná se v nich pohybují nějaké zbloudilé duše náruživých čtenářů, jimž chtěli blízcí udělat radost knihou, ale netrefili se do jejich vkusu, případně pořídili něco, co už v knihovničce obdarovaného dávno trůní. Náruživým čtenářům nezbývá než vydat se do obchodu sami. Jako malého průvodce jim nabízím trojici titulů, které nakladatelé stihli vydat na poslední chvíli před Štědrým dnem.
O hloupé Lídě
Pro čtenáře staršího věku bude jistě stále atraktivní životopis herečky Lídy Baarové, jak jej v roce 1983 podle jejího vyprávění sepsal Josef Škvorecký a nazval Útěky. Tehdy šlo o vůbec první biografii jedné z největších hvězd předúnorové československé kinematografie, Škvorecký vypravování nahrál v Rakousku, kde tehdy Baarová žila (a kde také dožila), přepsal a spíše s redaktorskými než autorskými úpravami vydal ve svém kanadském exilovém nakladatelství 68 Publishers. Do Česka se kniha dostala jen v omezeném množství a k jejímu zdejšímu vydání již nedošlo, protože Baarová mezitím napsala vlastní životopis znovu, dle vlastního mínění lépe (při srovnání vyjde najevo že se více „hlídala“), a pod názvem Života sladké hořkosti vyšel v roce 1991. Od té doby se hvězdné kariéře i strmému pádu tmavooké krasavice, která dle svých slov byla příliš hloupá a naivní a zapletla se s nacistickým ministrem propagandy Goebbelsem, věnovali historikové i publicisté, takže existují přesnější a objektivnější knihy, přesto zůstává Škvoreckého text jedním ze základních primárních pramenů. A kromě toho Škvorecký nezapřel spisovatelskou zručnost, takže se i velmi dobře čte. Vyšlo pod obnovenou značkou nakladatelství Československý spisovatel.
Sedláci v Sudetech a vražda scenáristky
Ačkoliv název románu Jiřího Bigase Vrahovice 119 zní hodně výhrůžně, nejde o thriller, ba ani o detektivku, ale o kroniku dějů v jedné pohraniční vesnici v jihovýchodním cípu Šumavy. Bigas byl v devadesátých letech šéfredaktorem Zemských novin (později šéfoval taky některým bulvárním novinám), předtím ovšem již v roce 1987 publikoval sbírku povídek, kde se také zabýval vesnicí podobnou té, kde se v roce 1955 narodil; takže se vlastně přes velký svět médií vrátil znova na rodnou hroudu. A bere to od podlahy, přes kolektivizaci, normalizaci až k roku 2009, v kapitolách, které se odehrávají každá v jiném roce a dohromady má tato mozaika poskládat ucelený obraz téměř půl století „malých“ dějin. Vydalo nakladatelství Dauphin.
Titul Zlodějka příběhů je naproti tomu mnohovýznamový a téměř poetický, jeho autorka Michaela Klevisová tak ovšem nazvala detektivku střihu zcela klasického, téměř ve staré dobré tradici Agathy Christie, jen ti nekonformní pátrači tu chybějí, vraždu šéfky scenáristického týmu veleúspěšné telenovely řeší stejně jako v Klevisové prvním románu Kroky vraha šéf pražské kriminálky. Jinak tu však jde hlavně o psychologii oběti (respektive obětí, protože nezůstane u jedné), podezřelých i vraha a o jejich minulost, která více či méně naznačuje jejich možné motivy vraždit. Za Kroky vraha dostala autorka žánrovou Cenu Jiřího Marka za nejlepší krimi roku 2008, uvidíme, jak pochodí s tímto příběhem. Výchozí situace je ale velmi atraktivní: kdo by si nepřál probodnout autory televizních slátanin vidlemi?

Autor: Pavel Mandys, Týden, 26. 12. 2009

Prozaické návraty Jiřího Bigase do zmučené krajiny

Spisovatel a novinář Jiří Bigas se ve své nové knížce povídek nazvané Vrahovice 119 vrací nejen do míst vlastního rodiště v jihočeské pohraniční obci, ale také do dávnější i nedávné minulosti. Zpřítomňuje mučivé jizvy, které v místech, jež muselo opustit původní německé obyvatelstvo a noví přistěhovalci nenašli kořeny vlastní identity, po dlouhá desetiletí připomínaly zbraně pohraničníků či cedule Vstup jen na povolení. Bigas s autenticitou vlastních prožitků vede čtenáře dobou od šedesátých let až po léta devadesátá, kdy ani polistopadová doba jizvy nemohla zacelit. Zástupný název Vrahovice tak do jisté míry symbolizuje situaci i v dalších obdobných krajích naší země. Působivou knihu napsanou s erudicí dobrého vypravěče vydalo nakladatelství Dauphin.

Autor: Petr Kovařík, Brněnský deník, 21. 12. 2009

Vyšlo také v: Blanenský deník, Břeclavský deník, Domažlický deník, Hodonínský deník, Chebský deník, Karlovarský deník, Klatovský deník, Plzeňský deník, Pražský deník, Rokycanský deník, Sokolovský deník, Tachovský deník, Vyškovský deník, Znojemský deník, Hranický deník, Kroměřížský deník, Prostějovský deník, Přerovský deník, Slovácký deník, Valašský deník, Zlínský deník.

Knihy Zlatá rybka © 2014 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode