Rozhovory

Odpolední host: Jiří Bigas, novinář a spisovatel

prehravac.rozhlas.cz/audio/3662569

Autor: Eva Kadlčáková

Pořad: Odpolední host |Stanice: Český rozhlas České Budějovice, 4. 7. 2016

Jihočeské pohraničí ožívá v nové knize Jiřího Bigase Zatracení

Jiří Bigas se narodil v roce 1956 v Horním Dvořišti, na gymnázium chodil v Kaplici a dnes je doma v Praze i v Českém Krumlově.
Jihočeské pohraničí a jeho příběhy z 20. století ovlivnily i témata jeho knih. Poznáte je na první pohled. Všechny totiž vycházejí v podobné úpravě skoro jako sebrané spisy. 
Platí to i o jeho poslední knize, sbírce pěti delších povídek nazvaných Zatracení. Vydal ji ve vlastním nakladatelství Zlatá rybka.

Autor: Hana Soukupová
Pořad: Literární matiné | Stanice: ČRo České Budějovice, 22. 2. 2015

Více www.rozhlas.cz/cb/matine/_zprava/jihoceske-pohranici-oziva-v-nove-knize-jiriho-bigase-zatraceni--1461570

Spisovatel Jiří Bigas: Můj život v cochcárně

Pátá kniha Jiřího Bigase, rodáka z Horního Dvořiště, je o soudci, který nezvládl nesnesitelnou lehkost svobody.

Vrahovice 119, Supl, Místečko. To jsou poslední románové tituly spisovatele Jiřího Bigase. Z Horního Dvořiště ho profese dovedla do Prahy. Na jih, jak říká do Sudet, se stále vrací nejen v knížkách. Vystupují v nich původní osadníci, funkcionáři, pohraničníci. Tak trochu disidenti a trochu kolaboranti, kariéristé i místní prosťáčci.
Cochcárna, kterou vydává, teď zavede čtenáře ze Sudet do Prahy, kde Bigas prožil větší část života.

Proč Cochcárna?

Je to v podstatě příběh o sobectví. Po roce osmdesát devět hodně lidí zneužilo svobodu. O korupci, o moci peněz. Hlavní postava je soudce, který prodělal několik totalit. Narodil se do věřící rodiny, výchovu k strachu z Boha vyměnil za působení v Pionýru, ve svazu mládeže, až v komunistické straně. Když tyto okovy padly, tak se spustil.

Znamená to, že žil v řádu, který mu vyhovoval?

Když zmizely mantinely, nedokázal svobodu pozitivně využít. Je jedním z nás. Cochcárna je synonymum pro vyjádření – dělám si, co chci.

Slyšel jsem, že tento výraz vymyslela herečka Eva Holubová.

Když ještě neměl rukopis definitivní název, seděl jsem v pražské kavárně. Nedaleko byla s přáteli Eva Holubová. Uslyšel jsem, jak popisuje nějakou událost, označila ji za klasický případ cochcárny, která funguje v našich poměrech.

Jezdíte často na Krumlovsko a do Horního Dvořiště, kde jste prožil dětství. Mění se tato místa?

Z Horního Dvořiště je mi smutno, stále upadá. Možná už od Přemysla Otakara II. Za Rožmberků to bylo městečko na významné obchodní trase. Tu ale narušil rozvoj Českých Budějovic. Přesto ještě za první republiky tu prosperovaly komunity. Pomáhala tomu železnice. Pak přišla strašlivá rána odsunu německy mluvících obyvatel a pak doba socialismu.

A posledních dvacet let?

Nezdá se, že by se to tu ekonomicky pozvedlo. Jsme v Evropské unii, z významné železniční stanice, která zaměstnávala stovky lidí, je skoro nepatrná zastávka. Zmizeli zemědělci, nikdo z bývalých sedláků si nevzal pole, aby na nich začal hospodařit. Zmizela pospolitost, která je stále vidět v sousedním Rakousku a Německu. Víte, že ještě po roce 1945 bylo v Horním Dvořišti loutkové divadlo a kino? A desítky spolků?

Dnes je takzvaně in nelpět na rodné hroudě. Jsme globální.

To se nedá generalizovat. Když jsem jezdil po světě s Václavem Havlem jako novinář ČTK, dostával jsem se do zvláštní situace. Vydal jsem zprávu, která šla do celého světa. Vytvořil jsem si takovou vnitřní legendu. Říkal jsem si, teď ji čte třeba americký prezident a já v ní zastupuji šest set lidí z Horního Dvořiště. To mě vždycky posílilo, i když to znamenalo obrovskou odpovědnost. Svůj původ si stále uvědomuji.

Musím připomenout, že jste po roce 1990 pracoval jako novinář ČTK se zaměřením na Pražský hrad a prezidenta Václava Havla. Stále si myslíte, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí?

Vyrovnávám se s touto otázkou v knihách a nejraději je nechávám s otevřeným koncem. Ani nenaznačuji, kam se vydat. Sám to nevím. Kdybych o východisku z marasmu, ve kterém žijeme, začal přemýšlet, obávám se, že dojdu k strašlivým představám typu válka nebo nová totalita. Chybí nám úcta k hodnotám. Ale ta nejde nařídit. K tomu jde jen vychovat.

Třeba budete hledat odpověď v dalším titulu. Už se rodí?

Určitou představu už mám.

Od povídkové lyrické prvotiny Kdo se dotkne duhy jste se dostal až ke stylu, který připomíná Bohumila Hrabala.

To mi už připomnělo víc čtenářů. Jisté je, že jsem s Bohumilem Hrabalem několikrát seděl v hospůdce, a dokonce mu jednou četl z rukopisu. Můj postup je ale jiný.

Autor: Antonín Pelíšek, regionální mutace 5+2 dny - Jihočeský kraj, 2. 5. 2013

Profil – Jiří Bigas
Narodil se v roce 1956 v Horním Dvořišti. Maturoval v Kaplici, pak studoval práva v Brně a na UK v Praze.
Pracoval jako redaktor a šéfredaktor v ČTK, Lidových novinách, Mf DNES, Zemských novinách, Českém slovu. Na volné noze psal pro další tituly, byl mediálním poradcem.
Dosud vydal knihy: Kdo se dotkne duhy, Vrahovice 119, Místečko, Supl, Cochcárna.

Literární matiné v ČRo České Budějovice

S Jiřím Bigasem o jeho nové knize Cochcárna, jihočeských inspiracích i temné notě v jeho tvorbě...
Jiří Bigas, rodák z Horního Dvořiště, debutoval lyrickými povídkami Kdo se dotkne duhy: inspiraci našel v jižních Čechách a ve vlastním dětství: zkrátka idylka. Kdo si ale přečte takové Vrahovice 119 nebo jeho nejnovější knihu Cochcárna, pochopí, že je idyle konec a že se k ní autor asi hned tak nevrátí. Zajímalo mě, co ovlivnilo tak razantní proměnu.

Autor: Hana Soukupová
Pořad: Literární matiné  |  Stanice: Český rozhlas České Budějovice, 14. 4. 2013

Více prehravac.rozhlas.cz/audio/2867638

Liberatura s Jiřím Bigasem

Spisovatel Jiří Bigas o sobě tvrdí, že „prožil velkou dobu“. Z jeho poslední knihy nazvané Supl (Dauphin, 2012) je zřejmé, že by se na ni nemělo zapomenout.
Stejně jako Bigas i postavy jeho čtvrté knihy jsou nuceny čelit dějinám. Soudruh Frajer je učitel na vesnickém gymnáziu a také naivní komunista, který se při návštěvě v Praze nachomýtne k jedné ze sametových demonstrací – a už se kolo dějin točí. Doma nechává krásnou ženu, za něj přijede supl. Trojúhelník vyostřený posledními roky komunistického trápení. Bigasův vypravěč je jedním z nejzajímavějších. Nebere si servítky, své postavy paroduje, ale umí s nimi i soucítit. Jaká byla cesta k takovému vypravěči? A jak se vlastně mění autorova témata? Co si myslí o reflexi komunismu dnes a dříve? Mění se? O tom všem a ještě o mnohém dalším tuto středu v Liberatuře!

Jiří Bigas (1956) se narodil v Horním Dvořišti. Vystudoval právo, prodával válcovny, pracoval jako hradní zpravodaj pro Václava Havla na začátku 90. let, psal pro ČTK, MF Dnes, Zemské noviny, České slovo. Napsal sbírku lyrických povídek Kdo se dotkne duhy (1988), následovaly knihy v nakladatelství Dauphin: Vrahovice 119 (2009) a Místečko (2010).

Autor: Karolína Demelová, Jonáš Zbořil
Pořad: Liberatura  |  Stanice: ČRo Radio Wave, 23. 5. 2012

Více prehravac.rozhlas.cz/audio/2637447

Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu

S Jiřím Bigasem o práci novinářské a spisovatelské, o vyprázdněnosti současné politiky a v neposlední řadě o jeho knize povídek Vrahovice 119.

V názvu vaší knihy stojí šumavská vesnice, do níž jste zasadil příběhy jednotlivých povídek. Její název je fiktivní. Můžete prozradit, co Vás vedlo právě k danému regionu? Jsou pro Vás Sudety blízkým tématem? A byl jste si při psaní vědom toho, že obec shodného jména existuje na Prostějovsku?

Vrahovice vnímám jako obraz jihočeských Sudet, ale tak trochu i jako obraz celé země – Vrahovice jsou všude kolem nás a jsou i v nás. Můj vztah k Šumavě, respektive k místu, kam je děj Vrahovic 119 zasazen, je ryze osobní, protože v jednom údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami jsem se doma, v domě číslo 119 narodil. Slovní inspirace prostějovskými Vrahovicemi je tu ovšem také, protože do Prostějova, kde žila moje teta, jsem jako kluk rád jezdíval na prázdniny.

Když jste své Vrahovice uváděl v život, do jaké míry se jednalo o fabulaci, do jaké míry jste v hlavě nosil reálné předobrazy?

Je to beletrie, tedy ani obecní kronika, ani pokus o regionální historii místa, které se ve skutečnosti jmenuje Horní Dvořiště. Nicméně něco z toho, co v knize je, se stalo, i když trochu jinak. Něco jsem prožil, ale cokoli z toho prošlo do knihy procesem, kterému se říká umělecká tvorba. Co konkrétně to na počátku bylo, lze velmi těžko definovat. Z másla v supermarketu také nepoznáte, která kráva a kde mléko nadojila. Jakákoli podobnost je proto čistě náhodná. Ale aby to nevypadalo moc tajemně, v knížce je například postava Josefa ze 119 a to je můj otec, jeden z dvanácti sedláčků, kteří po Stalinově smrti vystoupili z jednotného zemědělského družstva a poté někteří z nich hospodařili na horších polích lépe než družstevníci na těch lepších. Ale většinou jde o fabulaci anebo pouze inspiraci skutečnými událostmi a reálným lidmi.

Vrahovice nicméně nejsou Vaší první knihou. Koncem 80. let jste debutoval povídkovým souborem Kdo se dotkne duhy. Tyto dvě knihy od sebe dělí více než dvacet let. Dá se první titul s nynějším v něčem porovnat?

To je otázka spíše pro vás. Já je neporovnávám. Vím ale, že prvotinu jsem sám pro sebe pracovně označoval za pohádky pro dospělé, zatímco Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu.

Je zřejmé, že jako novinář jste pero neodložil nikdy. Co Vás ale vedlo k napsání dalšího titulu beletrie?

Já jsem se rozhodl, že budu spisovatelem, někdy ve třetí třídě. Připadalo mi to jako dobré povolání. To, že jsem po vydání prvotiny dvacet let nepublikoval, vypadá možná dost podivně. Ale já jsem nejprve publikovat chtěl, měl jsem napsáno, ale poté, co jsem odmítl nominaci na Cenu Jiřího Wolkera, to nějak nešlo. Ale nestěžuji si, jiní na tom byli hůř. Poté, po roce 1989, jsem si patnáct let vytvářel návyk na noviny, kterého jsem se pak asi pět let zbavoval, a novinařina a literatura mi dohromady nešly. Navíc, když pracujete jako redaktor šest nebo dokonce sedm dní v týdnu a každý ten den od devíti ráno do desíti jedenácti v noci, těžko můžete mít ještě páru na nějaké spisovatelské výkony a vydávat knížky rozhovorů s politiky – brr. Ale také jsem prožíval zajímavé věci a doma v krabicích se hromadily poznámky, takže teď mám námětů na pět až deset knih. Možná to tak mělo být…

Můžete trochu poodhalit zákulisí vzniku knihy? Jak dlouho jste nosil její ideu v hlavě, jak dlouho jste pak na samotném textu pracoval? Má anachronické řazení kapitol zvláštní význam? Odpovídá řazení také posloupnosti, ve kterém jste povídky psal?

Rukopis přišel na svět ve dvou etapách. Několik povídek existovalo dlouho před vydáním, některým chyběl jen konec, některé jsem musel celé napsat. Například Holubí pošta se v první a podstatně kratší verzi četla na konci 80. let v pořadu Zelené peří Mirka Kováříka v divadélku Rubín. A kvůli Zeleným pahorkům africkým jsem měl ve stejné době politický průšvih, i když z dnešního pohledu je politicky nevinná. Skutečné napsání Vrahovic 119 ale odstartovala povídka Štvanice. Z ní existovaly pár let dva tři odstavce, dokud jsem v Praze na Karlově náměstí loni na jaře nepotkal básníka Jiřího Kukaně, který právě vydal novou knížku, a to setkání mne nastartovalo. Éra mediální detoxikace ze dne na den skončila, sedl jsem si k notebooku a dopsal to. Právě při psaní Štvanice jsem se rozhodl udělat knížku takovou, jaká je. Podivné řazení má zřejmě význam hlavně pro mne, neodpovídá vzniku povídek, ale líbily se mi ty skoky a návraty a proplétání dějů a osob – někdy mám tendenci si věci komplikovat. A mám rád historii, a to je vždy cesta nazpátek. Na nakladatele to nepůsobilo negativně, takže to řazení zůstalo.

Váš vypravěčský styl je svou čtivostí možná až hrabalovský. Je o Vás známo, že jste v minulosti působil v redakcích několika bulvárních deníků. Myslíte si, že i tato zkušenost měla vliv na rozvoj vašeho vypravěčského talentu?

Hrabala znám. Myslím ale, že tady je důležitý rozdíl, i když mi srovnání lichotí. Můj styl je litanický, zatímco on stříhá, já přidávám, nabaluji slova a věty, on ubírá. No – možná je výsledek stejný. Ale pozor – další rukopis má dost odlišný styl a také jiný jazyk, aspoň myslím, a tak jsem to chtěl kvůli atmosféře. A nemyslím, že by moje novinářská praxe měla výrazný vliv na můj vypravěčský talent či literární vývoj, talent tu zřejmě byl už předtím. Já jsem právník a v prvním zaměstnání jsem prodával válcovny, a ani to mne literárně nepoznamenalo a nikam mne to nenasměrovalo.

A jaký je nyní Váš postoj k bulvární publicistice? Vypravěč knihy Vrahovice 119 se staví do role kritika doby a společnosti, chce být „svědomím národa“. Nemohou se tyto věci třít?

Ta bulvární praxe je ostatně jen zlomek mého profesního životopisu, většinu času jsem strávil v seriózních médiích – v ČTK, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Zemských novinách a Českém Slově – a myslím, že jsem tam nechal výraznější stopu, zatímco jejich vliv na mne tak výrazný nebyl. Mně osobně bulvár nevadí, když ho nechci číst, tak ho nečtu; takže ho nečtu stejně jako jiné noviny a časopisy. To, že nad ním někdo ohrnuje nos, ačkoli ho nezná a nerozumí mu, mi ale připadá stejně trapné jako například před lety odsuzování Charty 77 těmi, kteří ji nikdy nečetli. Proč se pořád chce někdo nad něco povyšovat? Mnohem horší než bulvár jsou špatně napsané a odbyté zprávy v těch médiích, která sebe sama označují za seriózní. Redaktor nastaví politikovi diktafon, ten do něj vyzvrací vlastní mindráky, pomluvy a urážky jiných lidí, redaktor to jako bezduchý automat přepíše a tohle nechutné blitíčko pak nabízí čtenáři. Necítím se ale být soudcem médií a v žádném případě svědomím národa ani inženýrem lidských duší. Já chci vyprávět příběhy a podělit se o to, co je ukryto ve slovech.

K velmi úsměvným momentům Vaší knihy patří pasáže, ve kterých karikujete frázovitou řeč komunistických potentátů. Vliv politiky na životy lidí je ve Vaší knize také výrazným tématem. Sledujete politický diskurs, ať už předlistopadový, nebo současný, více než jen jako divák večerních zpráv?

Komunistické bleble působí dneska opravdu humorně a byl by hřích toho nevyužít, tehdy z toho ale občas šla i hrůza anebo to byla nekonečná nuda. Nuda by ale v knížce neobstála. Jsem to, čemu se nepřesně říká zoon politikon. Politika mne baví jako součást historie, což je moje další vášeň. Jako novinář jsem se politikou zabýval profesionálně hodně a hodně dlouho, určitě víc, než je zdrávo. Prakticky od konce roku 1989 až donedávna jako redaktor a šéfredaktor – a musím říct, že to, co se dnes na politické scéně děje, je karikatura politiky. Obsah je vyprázdněný, místo reálných řešení, sebereflexe a odpovědnosti nabízejí politici osobní útoky. Je to karikatura jiná než komunistická a naštěstí už o nás politici jako Paroubek nebo Topolánek mohou rozhodovat jen jako o daňových poplatnících, nikoli o jednotlivcích. Vlastně ale ani to asi velké štěstí není.

Uvedl jste, že nápadů na další texty máte dost. Pracujete už v současnosti na nové knize, nebo po posledním literárním „dítku“ užíváte zasloužené rodičovské dovolené?

Ano, pracuji, ale já nerad mluvím o nehotových věcech. Takže snad jen to, že jsem před pár dny odevzdal další rukopis nakladatelství Dauphin; zda z něho bude knížka, uvidíme. A na dalším, tentokrát na románu, pracuji. To víte, po letech literárního zahálení mám co dohánět.

Autor: Martin Malenovský, Deník Referendum, 7. 3. 2010

Profil
Jiří Bigas, vzděláním právník, pochází z jižních Čech. Jako novinář prošel mnoha redakcemi. V roce 2009 mu v nakladatelství Dauphin vyšla kniha Vrahovice 119, která zachycuje život v sudetské příhraniční obci v druhé polovině 20. století.

Kontakt

Nakladatelství Zlatá rybka

knihyzlatarybka@post.cz

K Zelené louce 1367/4
Praha 4 - Kunratice
148 00

724 042 370

Vyhledávání

Knihy Zlatá rybka © 2014 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode